...aneb ne tak úplně erasmácký článek.
Zase po dvoutýdenní pauze sedím u počítače a píšu další článek. Teď už asi chápete, proč minulý týden nic nevyšlo. Jeli jsme na dovču, odpočinout si. A kam? Domů! Zvláštní, že?
Ale po dlouhé době to pro nás oba byla opravdu odpočinková dovolená. Nikdo z nás se nehnal za poznáváním památek, za objevováním místní kuchyně nebo turistických míst. Protože jsme byly doma a doma to přece moc dobře známe. A tak si tady v textové a fotografické formě uložíme vzpomínky na to, jak jsme po 2 měsících zase nasáli vůni domoviny.
Kája a její doma:
Ani nevíte, jak jsem volala po domově celou tu dobu, co jsem byla mimo něj. Na začátek musím říct, že jsem nikdy tak intenzivně nesouhlasila s rčením „všude dobře, doma nejlíp" jako teď.
Je svatá pravda, že si vždycky nejvíc vážíme toho, co v tu chvíli nemůžeme mít.
A tak jsme se po dvou měsících ve Valencii vydali domů. Jedním z hlavních důvodů mého návratu byly i moje narozeniny, které jsem si nechtěla bez kruhu rodiny a přátel nechat ujít.
Po příjezdu do Čech jsme s Matym nechápali, že všem rozumíme, že umíme přečíst všechny nápisy, že nemusíme každou větu před vyřčením doslovně promýšlet. Byla jsem zmatená, ale zároveň šťastná. Po příletu v noci do Prahy 27.10. jsme ráno dorazili do Liberce, kde mě vítali sourozenci s otevřenou náručí, slzami štěstí v očích a hlavně přichystanými palačinkami! Doslova sladká vůně domova!
První dny v Liberci jsme výletili, mazlili se, měli se rádi a byli spolu. V sobotu mi přítel Ondra přichystal krásný narozeninový den s brunchem, kávou (jak jinak) a hlavně výletem s partou kamarádů na vyhlídku vedle Ještědu. Celý den jsme zakončili skvělým společným posezením v Garáži (libereckém baru) a neskutečně jsem si celou oslavu užila!
Rodinnou oslavu jsme museli z neděle přesunout na úterní odpoledne, protože jsme všichni padli s rýmou, ale co od 15 stupňového teplotního rozdílu mezi Valencií a Libercem čekat? Celý čas v Liberci jsme si užili v příjemném podzimním ale poměrně slunečném počasí, chodili na procházky a jedli české jídlo – svíčková, řízek s bramborovým salátem, knedlo-vepřo-zelo... co víc si přát! No a ve čtvrtek jsem odjela do Brna za Ondrou a kamarády ze školy. Sychravé počasí k uzdravení rýmy vůbec nepomáhalo, ale chia-latté a další dobroty v brněnských podnicích ano.
Moje dovolená doma mi dodala novou energii se sem (do Valencie) vrátit a dokončit povinnosti, co nás tu čekají. Mám najednou pocit, že se všechno dá zvládnout a jsem si jistá, že mě před Vánoci to moje „doma" zase přivítá s vřelým objetím.
Ale návraty bez odjezdů nefungují.
A z toho důvodu, jsem se nebála odjet, i když pár slz taky padlo. Protože právě kvůli tomu nádhernýmu pocitu bezpečí, tepla rodinného kruhu a pohodlí vlastní postele mám obrovskou chuť se zase plná nadšení vrátit domů!
Maty a jeho doma:
Letět na "dovolenou" do Česka, byl opravdu divný pocit. Člověk se dokáže neskutečně rychle přizpůsobovat. Například při našem prvním letu jsem cítil tu malou cestovatelskou nervozitu, která se velmi složitě popisuje. Takové návaly adrenalinu z objevování a lehkého strachu z neznáma. Každopádně při posledním letu zpět už to tak nebylo. Na letišti jsme věděli kam jít, prospali jsme se při čekání na letadlo,... cítil jsem se, jak kdybych letadlem cestoval tak často jako třeba busem! Je to podivný pocit...
Za těch 10 dní v Česku jsem stihl navštívit dokonce čtyři města - Liberec, Prahu, Brno i Ostravu. Byl to nabitý program. Hlavně jsem se ale viděl s moji rodinou, pár přáteli a přítelem Kubou (kterému znovu mockrát děkuji, protože díky němu jsem měl, kde v Brně přespávat!). Přesně jak napsala Kája - teď se snad ještě o to víc těším na to, až se se svými blízkými opět uvidím na Vánoce.
Nebudu zde zdlouhavě popisovat celý můj rozvrh těch deseti českých dní. Chtěl bych však zmínit pár bodů. V Brně jsme si zašli na moc chutný a vydatný obídek. Zřejmě znáte suchý únor (ten úplně nedodržuji, ale pššt, to je vedlejší). Tak my jsme si v Brně založili něco trochu jiného - Sushí listopad!
Doufám, že se z toho stane tradice!
Mimochodem na fotce jistě poznáváte Kubu a Ali, kteří nás společně s Ondrou před měsícem navštívili ve Valencii. A vlevo můžete vidět Kiki! Všem Vám moc děkuji za pozvání a společnost! Znovu se na vás všechny těším!
Krom všech těch skvělých lidí se těším ještě na jednu věc - jídlo. Do Liberce za mnou přijela babička, která vzala její úžasné knedlíčky a také řízky se salátem!!!
Nějaká paella ani bocadillos se ani zdaleka nevyrovnají babiččiným jídlům.
A mamka mi taky připravila skvělé dobroty. Prostě další důvod, proč miluju svoji rodinku.
V jednom z minulých článků jsem zmínil Pumbův citát z Lvího krále: „Domov máš tam, kde složíš zadek.“ Člověk se opravdu dokáže novému prostředí přizpůsobit velmi rychle. Po mé návštěvě domoviny bych však rád tento citát lehce doplnil: „Domov máš tam, kde složíš zadek, každopádně u svých blízkých se vždycky sedí nejpohodlněji.“
Pojďme si procvičit španělštinu!
Tato věta se vám může hodit, pokud jedete do Španělska na hotel:
„¿A qué hora se sirve el desayuno?“
„V kolik hodin se podává snídaně?“
Články vychází pravidelně každý týden v úterý.
Comments