Tento článek bychom možná trochu netradičně věnovali tomu, jak se na Erasmu vlastně cítíme, jaké máme pocity z toho všeho nového a jak se s tím vším pereme. Abyste si mohli přečíst autentitcké výpovědi nás dvou, oba jsem sepsali pár vět a dali Vám je k dispozici. Tak hezké čtení!
Kája
Už skoro měsíc žiju v jiné zemi, s jinými zvyky, úplně jiným denním režimem a životním nastavením místních lidí. Je to zvláštní, protože ačkoli se snažím vše stoprocentně prožívat a uvědomovat si, zjišťuji, že už vlastně pomalu zapomínám na to, jak to bylo předtím. Naučila jsem se hodně rychle chápat, že tady to funguje úplně jinak. A to jsme stále v Evropě!
Co se týká začátků, vnímala jsem všechno jako na dovolené, nasávala jsem vjemy, informace a řeč. Nedokázala jsem pochopit, že tu budu mnohem delší dobu, než jako na dovče. Snažila jsem se si ze svého pokoje udělat domov, ale to se dělá těžko bez všech blízkých, které jsem nechala v Čechách. Musím říct, že kromě prvních slz při odjezdu, dlouhou dobu žádné další nepřišly. Aspoň první týden jsem byla jako Alenka v říši divů a připadala jsem si jako naprosto nepřekonatelný silný jedinec, který udělal obrovský životní krok a odjel. smutek neměl mezi mými pocity místo. Opakovala jsem si, jak je to tu krásný, jak je tu hezky teplo, jak to všechno zvládneme. Možná hrál velkou roli adrenalin, ten taky bolest neporazí. A aby to neznělo moc dramaticky, ani mě žádná bolest neporazila. Snažím se vše brát dost pozitivně, mám k tomu tady dost důvodů. Ale měli jsme taky dost důvodů být ve stresu a přát si, aby to už bylo za náma. Třeba se zařizováním karty na autobus, nebo změnou předmětů, přístupem do školního systému a především se španělštinou jsme s prali až až.
Mým dalším úskalním nepřítelem je strach z toho, že mi nevystačí měsíční stipendium. Nájem je celkem vysoký a nákupy v obchodech taky nikdy nevyjdou zrovna levně. Myslela jsem, že si tenhle půlrok budu více užívat i třeba po gastronomické stránce, to se ale dělá těžko, když jedno jídlo v restauraci stojí minimálně 12 euro - po odečtení nájemného jsou moje denní náklady 10 euro, pokud se budu řídit pouze příjmy ze stipendia...
Dala jsem si proto malou nepsanou challenge. Užít si tento půlrok co nejvíc lowcost, ale zároveň ochutnat spoustu místních dobrot a objevit krásy Španělska.
Od té doby, co už se tady cítím více jako doma, si uvědomuji, co mi na tom mém "doma" vlastně chybí. Hodně paradoxně zjišťuji, že se mi těch 28 stupňů celsia ke konci září vůbec nehodí... já, taková zmrzlina toužím po sychravých večerech s horkým čajem a dýňovkou. Sranda...
Je hezký, jak si člověk uvědomí, co by nerad ztratil až v momentě, kdy to nemá každý den na zlatém podnosu. A to beru jako nejzásadnější věc, na kterou jsem tady přišla. Z toho důvodu miluji poznávat jiné kultury, inspirovat se jimi a porovnávat je s tou mojí.
A to není to jediné, co jsem tímhle jedním měsícem získala. Jsem bohatší hlavně o spoustu nových přátel, zážitků a zkušeností. Jazykově jsem se hodně posunula minimálně co do používaných hovorových frází. Ale nejvíc vděčná jsem za to, že jsem našla tu odvahu opravdu odjet. Takže mohu zcela se vší pokorou říct, že jsem na sebe pyšná a přeju si ještě hodně štěstí do dalších odvážných rozhodnutí!
Maty
Moje skvělá kamarádka Bára mi jednou řekla větu z pohádky Lví král: „Domov máš tam, kde složíš zadek.” Tehdy se tato věta týkala Brna. Oba jsme následující den totiž šli na přijímačky na fyzioterapii, kam jsme se nakonec ani jeden nedostali. Barča se však na svůj vysněný obor dostala, do Českých Budějovic. A já se vlastně ještě cestou do Brna dozvěděl, že jsem byl přijat na Mediálka, kde od loňského roku studuji.
Proto mě Barči pohádková věta tak dostala a pamatuji si ji doteď. Tehdy jsem se dozvěděl, že se budu stěhovat do Brna.
Pumba měl pravdu (a Barča taky :-D). Uplynulo jen pár měsíců a můj zadek se složil v Brně. A opravdu tomu místu teď taky říkám domov. No… vlastně ne přímo tomu místu, ale lidem. Všem mým blízkým, kteří tu pro mě jsou, kdykoliv je potřebuju.
No tak, Mates, jak tohle souvisí s Valencií???
Takto:
Uplyne jeden rok v Brně a nyní spolu s Kájou bydlíme ve Valencii. Ve Španělsku, chápete? Na půl roku! To není žadná dovolenka na týden, reálně tu několik měsíců budeme žít!
Tak jsme tu s Kájou před pár týdny složili naše zadky (spojení „složit zadek” jsem v tomto článku využil vícekrát než je zdrávo :-D) a Valencie se stala naším “domovem”. Používám uvozovky, protože zde přece jen nejsou ti mí nejbližší, tedy krom Káji. Těším se až uvidím svoji rodinu, přátele, lásku,… ten můj domov.
Každopádně se ve Valencii opravdu docela zabydlujeme. Už nepřemýšlíme nad tím, odkud a kdy nám jezdí busy, kolik tu stojí ovoce a pečivo, kudy se dostaneme na pláž,… Je opravdu fascinující, jak se člověk dokáže adaptovat. Ale upřímně, hlavně druhý/třetí týden byl opravdu docela stres. Nemám rád škatulkování a stereotypy, každopádně musím přiznat, že mi zatím Španělé připadají dost často docela laxní a řešit zde organizační, administrativní, bohužel dosti důležité věci je fakt makačka. Ale na druhou stranu, jsou tu zase na nás strašně milí! Což nám situaci ulehčuje.
Pocity a naše celková rozpoložení jsou občas jak na horské dráze. Stres a klid. Únava a relax. Extrovertní párty-nálada nebo introvertní večery,… Ale co si budem. Kdyby byl celej ten život jen šťastný a veselý, byla by to nuda. Kde by bylo to dobrodružství?
Nesmím zapomenout na to, že tu také máme nové kamarády, zejména lidi z Erasmu. Všichni jsme na tom prakticky stejně a řešíme stejné věci. A je jedno, že každý pocházíme z jiného státu a máme v našich domovinách úplně jiné životy. Prostě v tom jedem společně. A to je krásné. Cením si těchto lidí.
Když to všechno sečtu a podtrhnu, vyjde mi, že jsem velmi vděčný za celou tuhle příležitost. Za to, že vůbec můžeme takto cestovat, objevovat, studovat. A také jsem rád, že jsme jako náš dočasný domov zvolili právě Valencii, a že jsme právě sem složili ty naše zadky.
Nesmíme zapomenout na naši lekci španělštiny:
„Mucho gusto, me llamo Pedro“
Neboli: „Těší mě, jmenuji se Pedro.“ Těšíme se opět za týden!
Comments